Freie Volksmission

Jesus Christus ist derselbe gestern, heute und in Ewigkeit. Heb.13.8

Sprache

Andere Länder




S největším respektem a se svatou úctou a bázní přistupujeme ktématu o božství. Stejně tak, jako existují různá náboženství, nalézáme i nejrůznější představy a učení o Bohu. V tomto pojednání bychom chtěli, aby Bůh sám o sobě vydal svědectví, a chtěli bychom zdůraznit Jeho sebezjevení.

Od formulací upustíme, neboť se nedá učinit pochopitelným to, co je nepochopitelné, vysvětlit nevysvětlitelné a porozumět tomu, co přesahuje náš rozum a co zůstane až do přechodu do věčnosti nepochopitelným. „…nýbrž nebesa nebes neobsahují tě…" /dle něm. Mengeho překl. Bible: „…neboli nebesa nebes Tě nemohou obsáhnout…" / (2.Par.6:18) Teprve až sami budeme u Boha ve slávě, dozvíme se více o tajemství Všemohoucího.

Skoro všichni apologeti si o božství přisvojili názory, o kterých se diskutovalo a jež se vyučovaly teprve až od 4. století. Proč se přitom neporadili se Starým ani Novým zákonem, je nepochopitelné. Žádný prorok a žádný apoštol nikdy nehovořil o trojjedinosti. V pohanství existovalo mnoho trojjediností, nejznámější nalezneme ve vaišnavismu: Brahma — stvořitel, Višnu — zachovavatel, Maheš — ničitel. Ale ve Starém ani v Novém zákoně není řeč o vícero Božích osobách. Ani jednou se nám Pán ve Svém Slově nepředstavuje jako „trojosobnostní" Bůh; každopádně však jako osobní Bůh. Kdo se pokouší Boha rozdělit, nemá už jednoho pravého Boha, ale samostvořeného Boha s dvěma nebo třemi tvářemi, případně i více bohů.

V posledních letech se obzvláště na sjezdech evangelických denominací v pracovních skupinách přihlásily ke slovu feministické theoložky spojednáními o Bohu, která jsou skutečně urážlivá, ba rouhající. Vznesly námitky proti klasifikování Boha jako muže, a ne jako ženy. Hovoří o „mužském Bohu Bible" , o „deseti přikázáních psaných pouze pro muže" a prohlašují: „protože ženy nemohly být obřezány (neměly podíl na smlouvě obřízkou s Bohem), nebyly plnohodnotnou součástí židovského náboženství co do úplné účasti na vykonávání rituálních a kultovních úkonů" (Idea Spektrum, 1. července 1987, str. 17). Je prostě otřesné, musíme-li zažít to, jak dalece se lidé dokážou zapomenout a jak napadají iBoha.

Asi před čtyřmi tisíci lety uzavřel Bůh smlouvu s Abrahamem a dal mu zaslíbení: „Ano, požehnány budou v tobě všecky čeledi země." (1.Moj.12:3) Abraham je pro Židy, křesťany a muslimy ústřední postavou. V době Mojžíše, tedy asi před 3600 lety, sestoupil Pán na horu Sinai a vydal deset přikázání. I tato událost je pro ona tři jmenovaná náboženství nesporná. Od toho okamžiku byl Izrael určen k tomu, abyuprostřed všech pohanských národů vydával svědectví o jediném pravém Bohu.

Asi před dvěma tisíci lety působil Mesiáš, zplozený Duchem svatým a narozený z panny Marie. O tom jsou křesťané přesvědčeni. Muslimové Jej považují za největšího proroka, věří také v divy, které učinil, ale neuznávají Ho jako Spasitele. Židé také ne; ale jejich čas, aby v Něho uvěřili, je blízko. Neboť stejně jako Josefa poznali jeho bratři teprve při druhé návštěvě, tak i Izrael pozná Mesiáše teprve tehdy, až k nim přijde podruhé. (1.Moj.45; Sk.7:13)

Asi před 1400 lety působil Mohamed, aby vyvedl svůj národ z modlářského kultu a přivedl jej k jedinému pravému Bohu, kterého nazýval Alláh. Mohamed věřil, že je podle Mal.4:5 posledním prorokem. Po něm měl přijít na celou zemi soud a Alláh měl vyřknout rozsudek nad celým lidstvem, podle kterého by šli jedni do ráje a druzí do zatracení. I když od té doby uplynulo 1400 let, tato událost se nenaplnila. Vzniklo z toho však náboženské učení, které zcela míří proti křesťanství ažidovství. To nebyl původní úmysl. Stále znovu se vKoránu napomíná, aby četli a věřili Písmu svatému — čímž myslel Mohamed Bibli! — což ovšem dnes už žádný muslim nedodržuje.

Rozhodující je správné poznání Boží a správné pochopení Jeho sebezjevení. Pouze tak se můžeme stát částí Božího plánu. Co se týká osobního zjevení Božího, pak je většina Židů nepoznala, křesťané je vyložili chybně a muslimové je nepochopili. To se dá přesvědčivě dokázat. Kdyby býval tentýž Bůh, který hovořil k Abrahamovi, Mojžíšovi askrze Krista, mluvil i s Mohamedem, pak by se všechno, co bylo řečeno, napsáno a čemu se věří, muselo od A až do Z se vším shodovat. Jako lidé 20. století se přece musíme tázat, kdo pochopil Slovo a plán Boží akdo mu špatně porozuměl. Původní cíl Boží s lidstvem není prostě již v dnešních náboženstvích znám. Zrovna tak převážná většina lidí ani nepoznala, ani nepochopila smysl a účel všech různých zjevení Božích, včetně Jeho sebezjevení v Kristu.

Tam, kde je použito slovo „Bůh", je v původním textu slovo „Elohim". „Na počátku stvořil Elohim nebe a zemi…" Slovo „Bůh" nám představuje Všemohoucího jako „předmět uctívání". V první kapitole Bible je řeč pouze o Elohim. Od 1.Moj.2:4 čteme o „Bohu Pánu" (podle kral. překl. Bible „Hospodin Bůh") (Elohim-Jahve) . Jednotlivá označení vyjadřují způsob a význam Božích zjevení. Jedná se přitom o rozmanitost Jeho vlastností. Slovo Elohim samo o sobě je v jednotném čísle, vyjadřuje ale množné číslo, neboť Bůh je mnohé: Stvořitel, Zachovavatel, Soudce, Král atd.

Je-li v původním textu slovo Elohim, Eloah nebo El , je tím vždy míněn Bůh. Záleží pouze na tom, z jakého titulu hodnosti anebo funkce hovoří a se zjevuje. Používala se označení El Eljon (nejvyšší Bůh; 1.Moj.14:18); El Šadaj (starající se, posilující, všedostatečný Bůh; 1.Moj.17:1); El Olam (věčný Bůh; 1.Moj.21:33) a El Gibbor (mocný Bůh; Iz.9:5). Je velmi politováníhodné, že překladatelé Bible nepřevzali židovská označení. Tím se stalo pravé poznání Boha obtížnější, neboť význam, který v tom určitém jménu spočíval, již nebyl vyjádřen.

Až do vydání zákona užívali patriarchové pro označení Boha pojem Elohim. Teprve až Mojžíšovi řekl Bůh: „JÁ jsem Jahve. JÁ jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi zjevil jako El Šadaj, ale jménem Svým Elohim-Jahve jsem se jim nezjevil." (2.Moj.6:2-3) Blížilo se uzavření smlouvy s celým národem izraelským, a proto Bůh Pán zjevil své smluvní jméno a sice jméno Jahve, které se v hebrejštině píše JHVH. Všude tam, kde čteme ve Starém zákoně „Bůh Pán", je v původním textu Elohim-Jahve . Jahve je viditelný způsob zjevení Elohim .

Stejným způsobem, jak vyjadřuje v patřičném spojení výraz Elohim Svou mnohotvárnost, je to vyjádřeno i jménem Jahve: Jahve-Jiré (Pán se stará; 1.Moj.22:7-14); Jahve-Rafa (Pán uzdravuje; 2.Moj.15:26); Jahve-Nisi (Pán, má korouhev; 2.Moj.17:8-15); Jahve-Šalom (Pán, můj pokoj; Soud.6:23); Jahve-Róhí (Pán, můj pastýř; Ž.23); Jahve-Cidkenu (Pán, naše spravedlnost; Jer.23:6); Jahve-Šama (Pán jest přítomný; Ez.48:35) a Jahve-Sabaot (Pán zástupů; 1.Sam.1:3). Od počátku se Bůh zjevoval jako Pán, vždy podle potřeby a podle Své vůle.

Dříve nežli Bůh Pán zjevil Své jméno, oznámil Mojžíšovi, kdo On je: „I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Řekl dále: Takto díš synům izraelským: JSEM poslal mne k vám… to jest jméno mé na věčnost a mé pojmenování od pokolení do pokolení." (2.Moj.3:14-15) Pojem „JSEM" je zahrnut do jména Jahve, jakožto věčně trvající, sám v sobě existující. ON je vždy ten JSEM, nezávisle na tom, jak, kde a kdy se zjevuje. I když přešel z duchovního těla do masitého, když nesl novozákonní smluvní jméno Ješua (Ježíš), což znamená „Jahve-Zachránce", zůstává přesto stále ten JSEM. Takto to nalézáme až do poslední kapitoly Nového zákona: „Já JSEM Alfa i Omega, počátek ikonec, první iposlední." (Zj.22:13)

Jenom ten, kdo pozná způsob zjevení Božího ve Starém zákoně, má možnost Jej vidět i v Novém zákoně. Je to v podstatě vždy tentýž Bůh a Pán s tím rozdílem, že se viditelně zjevoval ve Starém zákoně v duchovním těle a v Novém zákoně v lidském masitém těle .

Bůh je ve Své podstatě Duch (Jan.4:24). Jako Ducha Jej nikdo neviděl (Jan.1:18; 1.Jan.4:2). Proto je také označován jako „neviditelný Bůh" (1.Tim.1:17; 1.Tim.6:16). Kdo viděl Boha ve Starém zákoně, viděl Jej jako Pána, jako Jahve , a kdo chce vidět Boha v Novém zákoně, musí Jej vidět jako Pána, sice jako Emanuela — s námi Bůh. Tedy Otec se zjevil v Synu — Bůh, Duch jako Pán v lidském těle. Všechna označení, která se vztahují na Boha, se vztahují také na Pána.

Ve Starém zákoně ještě neexistoval vztah Otec-Syn . Byl pouze vproroctvích předpověděn. Žádný prorok neoslovil Boha „nebeský Otče" ; žádný se během doby 4000 let Starého zákona neobrátil k Synu Božímu. Také nebyl jeden jediný rozhovor mezi Otcem a Synem, protože tato skutková podstata ještě neexistovala. Byl to Bůh Pán, ke kterému měl národ izraelský vztah a na kterého se obraceli.

Avšak už v 1.Moj.1:27 se setkáváme se skutečností, že neviditelný Bůh vystupoval dvojím způsobem. Jediný pravý Bůh vystupuje přímo na počátku, při stvoření, jednou viditelně v postavě člověka, proto je psáno: „I stvořil Bůh člověka k obrazu svému," a podruhé se jako Duch Boží vznášel nad vodami. Nikoho by proto ale nenapadlo, aby zde hovořil o vícero osobách. Chceme-li, máme před sebou od samého počátku způsob, jakým se Bůh sám zjevoval. Mnohotvárné způsoby zjevování Božího ve Starém zákoně se v odborném jazyku nazývají „theofanie". VNovém zákoně vzal na Sebe podobu lidské postavy.

Inhalt 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32